Kategorie
Včera mi při přenosu tiskovky naší vlády došla jedna věc. Jak strašně zapomínáme, jakou moc mají slova. Tak třeba když lidi tak často mluví o tom, že chtějí hledat své štěstí. A tak hledají a hledají a hledají. A jen málokoho napadne, že ho vlastně chce najít, ne hledat. Tak jsme i teď dostali přesně to, o co jsme si řekli. Pořád jsme mluvili o tom, jak chceme mít obchody zase otevřené, a tak je otevřít můžeme. O prodávání ale nebyla řeč.
Fakt není žádný důvod se rozčilovat. Proč taky chtít knihu nejdřív prohlédnout, když to jde pojmout hravě – jako třeba tahání štěstíčka na pouti? Proč si chtít oblečení nejdřív vyzkoušet, když jeho koupě může mít pikantní příchuť hazardu? Zaplatíte a pak… Padne? Nepadne? Kostky jsou vrženy. Chtělo by to plivanec pro štěstí, ale...
Ale co vnímám nesporně jako pozitivum, je to, že už k nám ani nemusíte jít pod záminkou nezbytně nutného nákupu, nýbrž zcela volně a svobodně (teda, samozřejmě za předpokladu, že dodržíte pár podmínek, to dá rozum). Tak na co si stěžovat?
To by člověk přece byl sám proti sobě. A proč se vůbec starat a cuchat si nervy? Naši (vy)volení zástupci se obětovali, aby si je cuchali za nás, a mají zjevně všechno pevně v rukou. Miliardami hází jak Komančové tomahavkem, a to znamená, že asi ví o nějakém jejich tajném líhništi, takže můžeme být všichni v klidu.
Vlastně si říkám, proč tak lpím na tom, že chci mít obchod zase v provozu? Vždyť jsou s tím jenom starosti, výdaje, a ta nejistota… Možná bych měla přestat být tak tvrdohlavá a prostě taky jen natáhnout ruku, když nás k tomu vláda pořád tak přemlouvá. Vždyť to s námi přece myslí tak dobře, a my jí za to děláme jen samé naschvály!
Tak třeba si sami ušijeme roušky. Sami si vytiskneme štíty. Sami zajistíme lékařům obědy. Sami začneme roznášet nákupy těm, co se bojí ven. Sami si najdeme cestu, jak převést v rekordně krátkém čase kulturu do onlajnu. Sami vymyslíme, jak zachránit oblíbenou hospodu nebo svého kadeřníka. A to nemluvím o těch, co to rozjeli ve velkém, a během pár dní vyvinuli funkční a laciné testy nebo přeorientovali výrobu firmy z alkoholu na dezinfekci. Vždycky si prostě najdeme způsob, jak ty dobře míněné zákazy obejít a pomoc státu zmařit! Chudák vláda pak musí denně měnit otevírací hodiny pro seniory, aby měla co dělat, a pan premiér musí osobně objíždět sklady potravin, aby vyplnil svůj šestnáctihodinový pracovní den.
Takhle to přece dál nejde, lidi, uznejte. Vždyť co by si ten stát počal, kdyby se o sebe všichni dokázali postarat sami?! A dovedete si představit ty starosti s tou hromadou peněz, kterou byste ušetřili na daních??? Brr! Jen to ne.
