Antikvariát Krmítko pro duši

Číst vs. číst

Léto je vždycky trochu okurková sezóna, tak jsem přemýšlela, jak do krámku nalákat lidi. Hrozně se mi příčí takové ty nonstop slevy, výprodeje a akce, při kterých je zboží ve finále třikrát dražší než normálně, ale díky líbivým cedulím člověk přijde, nakoupí a ještě si libuje, jak výhodně. Nejde mi moc do hlavy, že to pořád funguje. Neznám snad nikoho (včetně sebe), kdo by aspoň jednou nenaletěl. Tak jsem se rozhodla, že si z toho udělám tak trochu srandu.
 
Teda - myslela jsem, že to bude sranda. Ale nakonec mě humor skoro přešel.
 
Vyvěsila jsem cedule, které vidíte na fotce dole. Předpokládala jsem, že lidi chodící do antíku nechávají podobné prvoplánové haló vývěsky v klidu, protože priority mají nastavené trochu jinak. Že je to spíš pobaví. Protože čtou.
 
No, je to vážně zarážející, leč ukázalo se, že zase tolik to s tím čtením nepřehánějí. Najednou se totiž všichni začali ptát, kde máme ty knížky za půl. A jestli z těch cen v knihách jim ještě půlku odečteme. Někteří se i hádali, že to máme venku napsané. Nejdřív jsem se bavila, pak vrtěla hlavou a nakonec už mi bylo spíš smutno.
 
Sleva by podle mého měla sloužit k vyčištění skladu, jako odměna pro věrné nebo aby se obchodník zbavil poškozených kusů. Když už na to chci lákat zákazníky, musím jim tu slevu opravdu poskytnout. A nedělat z ní pravidlo, protože pak tak nějak začne popírat sama sebe, že. Ale my jsme si dneska zvykli, že všechno je pořád v akci, a sotva skončí akce, začne výprodej. Koupit něco za plnou cenu je skoro zločin. Minimálně je člověk za blbce.
 
Antík je ještě specifičtější v tom, že zcela běžně prodává knihy za nižší ceny, než kolik stály jako nové. Čili už jen jít do antíku znamená ušetřit. (Pokud teda nejste sběratel, který ví co chce. Tam se samozřejmě dostáváme do jiných cenových hladin.) A to nemluvím o ekologické stopě! Tím, že někdo knihu do antíku prodá a někdo další si ji tam koupí, nemusí být vytištěn další výtisk. A dá se to takhle otočit několikrát. Nakupovat v antíku je prostě eko na druhou. Ekonomické i ekologické. Logicky.
 
Ale stejně budou nákupáky plné pseudoslev, pseudoeko věcí a hlavně lidí, kteří projedou tři litry benzínu, aby ušetřili dvacku na megabalení jogurtů, ze kterých pak stejně půlku vyhodí. Ale budou se plácat po zádech, že si ty jogurty donesli ve z 30% zrecyklované igelitce, kterou doma vzápětí okamžitě vyhodí, aby si příště mohli pod masáží ekoslev donést další. A nejlíp, když se jejím nákupem ještě přispěje na nějakou charitu! To má pak člověk hned lepší pocit, co?
 
Jako by tohle všechno nemohl člověk dělat jen tak, sám od sebe a efektivněji. Stačilo by se jen trochu zamyslet nad tím, co ty reklamní cedule opravdu říkají. Je nákup zbytečností opravdu eko? Neušetřím mnohem víc, když si těch jogurtů koupím jen tolik, kolik jich sním? A z čeho ten jogurt asi je, aby mohl být tak levnej?
 
Jenže odpovědi na tyhle otázky už na žádné ceduli nejsou. Nemáme je neustále všude na očích. Neslyšíme je z médií. Víme prostě, že eko je dobré, bio ještě lepší a cokoli ve slevě vůbec nejlepší. Nediskutuje se o tom. Hlavní je, nenechat se při těch pseudoslevách oje...at. Na tom plakátu je přece obrovský nápis -80%, tak mi to koukejte za tuhle cenu taky dát! Jenže ono je tam většinou ještě něco malými písmeny. Většinou něco důležitého.
 
Takže... čtěte i malá písmena. Čtěte všechno. Protože pak si uděláte vlastní názor. A budete taky nejvíc eko.